„Kde domov můj…“ J. K. Tyl

Jako svůj první článek jsem se zde rozhodla uveřejnit svůj maturitní sloh. Bude zajímavé zjistit, zda souhlasíte či nikoliv 🙂

„Kde domov můj,“ tato slova Češi poprvé slyšeli z úst slepého houslisty Mareše ve hře Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka a hned v tu chvíli jim přirostla k srdci. Není divu, že si ji později náš národ zvolil za svou hymnu.
Již první Slované, kteří přišli na naše území, si dost dobře uvědomovali krásu a bohatství této malé zemičky v srdci Evropy. O počátcích české státnosti se dá mluvit od 9. století. Právě v dobách udatného Bořivoje celá naše slavná historie začíná.
V dobách raného a vrcholného středověku se dá opravdu mluvit o slávě. Praha, která se stala sídelním městem českých knížat a králů, se staví na úroveň Paříže, kníže Václav se za nás bije na poli diplomatickém, Přemysl Otakar II. na poli válečném. Největší rozkvět nás ale teprve čeká. Roku 1306 je za podivných okolností zabit poslední mužský člen přemyslovské dynastie.
Na český trůn se dostávají Lucemburkové a s nimi velké úspěchy, zejména v oblasti kultury. Otcem vlasti jsme nazvali Karla IV. Za jeho panování se Praha značně rozrostla. Tehdejší mistři předvedli opravdové vrcholy gotického umění.
Přichází ale náhlý pád. Církevní hodnostáři si hledí více plných žaludků než svých oveček. Přítrž tomu chtějí učinit mnozí. Špatný los ale padne na mistra Jana Husa, který je za své názory upálen v Kostnici. Odpověď českého národa na sebe nenechá dlouho čekat. Zatímco ve světě vrcholí renesance, tady se vzedme silná vlna husitské revoluce. Kostely i vzácná díla starých mistrů končí v plamenech. Našim husitům se podaří uhájit alespoň částečně své čtyři pražské artikuly.
S rokem 1526 přichází čtyřsetleté období vlády rodu Habsburků. Během panování Rudolfa II. se Praha stává centrem alchymistů a astronomů. Pro naši státní kasu to má katastrofální důsledky.
Během 19. století se pro nás Čechy stává stále těžší soužití s početnou německou menšinou. Jsme omezováni na úřadech i ve školách. Všude se vyžaduje němčina. Proto naši vlastenci začali boj o znovunalezení naší české svébytnosti. Národní obrození se projevuje ve všech směrech kultury. Naši lingvisté se navracejí k lidové slovesnosti, kde nalézají čistou podobu českého jazyka. Spisovatelé se snaží položit základ kvalitní české literatuře. Bedřich Smetana tvoří Branibory v Čechách, naši první národní operu. Velkým otřesem uprostřed této pilné práce byl požár Národního divadla v roce 1881. Vidět symbol našeho národního obrození v plamenech muselo být pro Čechy velkou tragédií. My jsme se však nevzdali. Stejně jako Jan Lucemburský ve své poslední bitvě a stejně jako chrabří husité jsme bojovali dál. Slavné Libušiny fanfáry zazněly v Národním divadle již v roce 1883. Pokořený národ získal svou hrdost zpět a pokračoval dál v rozvíjení české kultury.
V první polovině 20. století to došlo tak daleko, že jsme začali uvažovat o samostatnosti. Zatímco naši čeští legionáři bojovali na všech frontách, Tomáš Garrigue Masaryk a Edvard Beneš v zahraničí připravovali vznik samostatného Československa. Rok 1918 se pro nás nestal pouze koncem války, ale i začátkem něčeho nového. 28. října 1918 vznikla Československá republika. Za naši hymnu byla jednohlasně zvolena právě píseň „Kde domov můj?“.
Následujících dvacet let bylo obdobím usilovné práce, ale i obdobím velkých úspěchů. Značka „made in Czechoslovakia“ se v Evropě uchytila. To, že jsme byli státem výhradně exportním, si ale později vybralo svou daň.
Rok po krachu na newyorské burze krize dorazila i k nám. Takováto situace se stala rájem pro extremisty. Od druhé poloviny 30. let to s námi nevypadalo dobře. Na naši malou zemičku si dělal zálusk Adolf Hitler. Čtyři podpisy na smlouvě podepsané v noci z 29. Na 30. Září 1938 v Mnichově pro nás znamenaly odtržení celého pohraničí.
Po celou dobu války byl náš národ silně utlačován. S jakým nadšením jsme na svém území vítali vojska Rudé armády. Osvobodila nás od extremismu pravicového, ale neochránila nás před extremismem levicovým.
Zprvu nenápadná skupinka se začala zvětšovat. Její vliv vzrostl natolik, že v roce 1848 mohli komunisté udělat státní převrat. Na náš český národ čekalo čtyřicet těžkých let. Většina z nás se přizpůsobila. Ti odvážní se ale přizpůsobit odmítli. Za to na ně nečekalo nic dobrého. Politické procesy. Zatýkání. Vězení.
Boj za svobodu byl veden do vítězného konce. V roce 1989 Sametová revoluce svrhla hrůzovládu komunistů a nastolila demokracii. Boj ale zdaleka nebyl vyhrán. Spory mezi námi a Slováky byly příliš velké, než abychom mohli žít v jednom státě. Na počátku roku 1993 přestalo Československo existovat a nahradily ho dva samostatné státy.
Jak je vidět, český národ nikdy svůj boj lehce nevzdal. Vždy jsme bojovali až do konce. Ať vítězného, či prohraného. A teď jsme tady, na počátku nového tisíciletí. Náš stát opět bojuje. Zmítá jím nejistá politická situace. Vždy se tu našli ti, kteří svou zemi milují a jen tak ji nepříteli nevydají. Bude jich tady dost i nyní?

Příspěvek byl publikován v rubrice Vlastní tvorba. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *