Je deset hodin večer. Kniha, kterou mám rozečtenou, mě hned na třetí stránce šokovala tak, že jsem ji raději odložila. Rozhodla jsem se však nepromarnit tento večer a popsat zážitky dnešního dne.
Před čtrnácti dny jsem podnikla společně s kamarádem Fífou objevnou výpravu za mou budoucí školou. Jela jsem do Liberce. Již při cestě tam jsem si nemohla nevšimnout úchvatné siluety Ještědu. To mě okouzlilo natolik, že jsem se rozhodla tento 1012 metrů vysoký kopec zdolat.
Uplynuly pouhé dva týdny a já se do Liberce vracela znovu. Tentokrát společně s přítelem Tomáškem. Třetím členem naší výpravy byl Fífa.
Mým původním záměrem bylo vyšlápnout si celý kopec pěšky. Nejsme přeci žádné bačkory! Nakonec jsme se však svezli sedačkovou lanovkou alespoň kousek. Fífovými slovy: „Když je lanovka zadarmo… Hloupý, kdo by odmítl.“
Výhled na Liberec a na jeho okolí byl opravdu krásný. Tak, jak se to většinou dělává, jsme nafotili pár fotek, dali si sváču okořeněnou rádiovými hity z blízkého buffetu a šli jsme zase dolů. K těm fotkám… Taky jsem chtěla mít fotku, kde se opírám o ten úžasný hotel, ale Tom mi prostě neřekl, jak si k tomu mám stoupnout, takže žádnou fotku nemám.
Při zpáteční cestě jsme se stavili v jedné hospůdce a dali si tam pěkně na sluníčku pivo na posilněnou. Musím říct, že kombinace slunce a piva mě opravdu posilnila. Pletly se mi nohy i slova. Vše jsme zdárně zakončili v libereckém „Mekáči“.
O cestě domů se již nebudu rozepisovat, protože to stihl přede mnou udělat Tom. Jeho článek naleznete na jeho stránkách www.tomaspotesil.cz.
Celý den se parádně vyvedl. Byla to prostě jízda, že ano, pánové! 🙂
