30. 12. 2011, autor: Michaela, kategorie: Život | Komentářů: 0
Vánoce jsem sice propásla, ale do nového roku Vám všem přeji hodně štěstí, zdraví, úspěchů, lásky a dosažení všech Vašich cílů.
Jaký byl rok 2011?
Úspěšně jsem absolvovala své první zkouškové období. Byly to dvě velké zkoušky – antika a fonetika – a já jsem se toho bála jak čert kříže. Letos bych si klidně dala tyto dvě zkoušky znovu místo těch devíti, co mne čekají.
V březnu jsem začala pracovat ve volnočasovém klubu Síť.
V rámci historické exkurze jsem navštívila Osvětim, kam jsem se vždycky chtěla podívat.
O prázdninách jsem byla na své první dovolené s Tomáškem, letěli jsme do Řecka.
V září jsem úspěšně absolvovala zkoušku z lexikologie, což považuji za velký úspěch.
Stalo se toho jistě mnohem víc, ale teď zrovna si na všechno nevzpomínám. Doufám, že rok 2012 bude minimálně stejně tak dobrý jako rok 2011 nebo ještě lepší.
Krásný nový rok 2012!
27. 11. 2011, autor: Michaela, kategorie: Filmy | Komentářů: 2
Příchod Rozbřesku do kin pro mě byla velká událost a to i navzdory tomu (nebo možná právě proto), že jsem ho nečetla. Měla jsem ráda celou sérii. První díl jasně vedl, byla to taková ta oddychovka, když jsem si chtěla odpočinout. Obávám se ale, že Rozbřeskem to padá.
Pokračovat
21. 9. 2011, autor: Michaela, kategorie: Život | Komentářů: 0
Přestože jsem dnes absolvovala pražským MHD pouze tři zastávky, průběh cesty je hoden zaznamenání. Sedla jsem si a za mnou seděla slečna, jejíž hlasitá hudba linoucí se ze sluchátek obšťastňovala snad i cestující na druhém konci autobusu. Na takové lidi mám vlastní názor. Dámě v letech sedící přede mnou na plné kolo zvonil mobil jednou z těch „typických melodií“. Korunu všemu ale nasadil starší pán, který do autobusu nastupoval se mnou. Pro větší napětí převádím následující řádky do přítomného času.
Stařík se prodírá na čtyřce k místu u okénka. Na sedadlo však neusedá. V mysli se mi honí: „Jestli si co nejrychleji nesedne, řidič se rozjede a děda žuchne na vedle něho sedící babičku“. Stařík má ale vše pod kontrolou. Z kapsy vytahuje kapesník a začne omatlávat okénko. Pozoruju, co to dělá. Na okénku byl zřejmě nějaký hmyz, možná moucha, nevím, co přesně. Každopádně to ale bylo velké. Děda to pěkně rozmazává po celém okénku a mně se v tu chvíli zvedá žaludek. Vzduch, prosím, vzduch! Ale abych ukončila neslavný osud onoho hmyza…. Děda kapesník se svou kořistí upustil nenápadně na zem a ještě na něj šlápl.
Tolik o krásném životě v Praze.
11. 9. 2011, autor: Michaela, kategorie: Život | Komentářů: 0
Tenhle víkend jsem jako spoustu jiných strávila s Tomem a izmym u taťky. Nazvala bych ho víkendem grilovacím. Veškeré dění se totiž odehrávalo okolo tábořiště na naší zahradě.
Grilování bylo ohlášené na dnešek, kluci se ale rozhodli grilovat už v sobotu večer a nikdo jim to nevymluvil. K tomu se pojí další veselá historka, kterou bych nazvala Jarek a Prasečí hlava.
Jarek (a) Prasečí hlava
Taťka nám sdělil, že v mrazáku najdeme dost vepřového masa, protože zrovna nedávno jednoho nebohého čuníka zabíjel. Mně stačil jeden pohled do mrazáku, abych se zprostila výběru masa. Bylo tam víc kousků a já opravdu netušila, co si pánové přejí grilovat. Poslala jsem tam mého drahého bratra. „Musíš odendat ten box a to maso je dole.“ řekla jsem mu. Neposlouchal. Jako obvykle. Já jsem se mezitím odebrala do sprchy. Nedalo mi to ale abych se nepodívala, co nakonec objevil. A nevycházela jsem z úžasu. Prasečí hlava. Rypáček to mělo a kluci tam prý viděli i zuby (mají čuníci zuby?). Přišla jsem tam ve chvíli, kdy měli palici v ruce a mířili na nebohou zmrzlou hlavu. Prý jsou tam dva kusy, tak to chtějí oddělit. Hahá! Samozřejmě, že neposlouchal a sáhnul, kam neměl. To je ale ťulda! K mrazáku jsem musela jít s ním a ukázat mu, kde má maso vzít.
To byl první grilovací den. Nutno podotknout, že to měli chlapci dobré. V pravěku by si olizovali i prsty na nohou, že Jarečku?
Druhý den jsme dělali špízy. Ty se nám opravdu povedly – se zeleninkou, bramborami a pivíčkem. Jako dezert jsme si dávali meloun. A to byl právě okamžik, který mého drahého bratra tak fascinoval. Prostě jsem měla před sebou celou tu zelenou kouli a krájela jsem. Samozřejmě se to nedalo bez obětí na životech. Voda stříkala a kusy melounu létaly. Pár kusů sice skončilo na trávě, ale ten zbytek byl dobrý moc!
8. 9. 2011, autor: Michaela, kategorie: Život | Komentářů: 0
Sice se zpožděním, ale vraťme se zpět k té exotické romantice…
Jsou tomu asi tři roky zpátky, co jsem naposledy viděla moře. Ale ne jakékoli, mám na mysli to teplé jižní moře. Tak přesně takové jsem naposledy viděla v roce 2008 ve Francii. Letos jsem se vypravila o něco dál. Společně s přítelem Tomem jsme se vydali na řecký ostrov Zakynthos.
Pokračovat
16. 8. 2011, autor: Michaela, kategorie: Život | Komentářů: 3
Patříme do generace, která vyrostla v devadesátých letech. Za nás se koukalo na televizi a hrály se videohry. A to pak vystřídal počítač, počítačové hry a následně i internet. Tak nějak jsme tomu navykli. Přestali jsme psát z táborů dopisy a posílali jsme esemesky. Známky na vysvědčení jsme dostávali vytisknuté namísto toho, aby nám je paní učitelka krasopisně napsala. Originální cédéčka s hudbou vystřídaly vypálené verbatimky. Počítač měli doma jen někteří a i tyto kousky hučely tak, že jsme je slyšeli ve vedlejším pokoji. Internet byl jen přes telefonní připojení a byl hodně drahý, takže jsme tam směli vždy jen o víkendu na půl hodiny, kdy bylo připojení levnější. Na Alíkovi jsme poznávali nové přátele. To byla druhá polovina devadesátých let a začátek nového tisíciletí. Také si to pamatujete?
Jsme přelomová generace. Právě v naší době došlo k tomu velkému zlomu od svobodného života venku mezi přáteli k přechodu do uzavřené sítě internetu, Facebooku, Googl+ a dalších a dalších. Technika vytváří stále hustější síť, kterou nakonec nepropadne nikdo. A já nepatřím mezi lidi, jež by na to nadávali. Je to prostě vývoj. Ano, jistě mi chybí velké kazety do videa, které si snad ani dnešní děti neumějí představit, a celoodpolední pobíhání venku a hraní si s bráchou na balících. Ale to všechno mi chybí jen z toho důvodu, že takové bylo mé dětství. Dnešní děti ho mají jiné. Takový je vývoj. I oni budou nejspíš za pár let plakat nad zkaženou novou generací.
Proto říkám: Nenadávejme na dnešní dobu. Je taková, jakou jsme ji chtěli a jakou jsme si ji udělali.
Původně jsem tento článek chtěla pojmenovat „Osvobozena od Facebooku“ a chtěla v něm popsat mé odvykání tomuto novému zlozvyku. Možná i návyku. Vždyť Facebook je už házen do jednoho pytle s cigaretami, čokoládou nebo kávou. Dřív jsem ho měla zapnutý nepřetržitě. Jenže pak jsem si řekla „NE!“ a radikálně jsem ho omezila a věřte nebo ne, jde to i bez něj!
Takže tedy „Ať žije 21. století!“
25. 7. 2011, autor: Michaela, kategorie: Život | Komentářů: 2
V Norsku jsem byla celkem třikrát. Ačkoli jsou mým favoritem jižní země, Norsko je nádherné. A myslím tím hlavně přírodu. Je to klidná a vyrovnaná země. A právě proto se ptám, proč? Čím si to tato skandinávská země a její obyvatelé zasloužili?
Nebudu opakovat to, co všichni už dávno vědí. Anders Behring Breivik vůbec není žádný šílenec. Právě naopak. Všechno měl dokonale promyšlené. Co na tom, že si teď několik let odsedí ve vězení? Všem dal jasně najevo svůj názor. Všichni teď už vědí o jeho manifestu. A to je přesně to, o co mu jde. Ačkoli se to může zdát v současnosti naprosto nesmyslné, zasel (anebo možná jen zalil) semínko nenávisti vůči určité menšině. Jenže tohle všechno už tady jednou bylo. Adolf Hitler byl taky vezněn, a přesto to nepomohlo.
Já nejsem zastáncem trestu smrti. V tomto případě bych však neměla nad čím přemýšlet. Breivik zavraždil 76 nevinných lidí. Většinou byli velmi mladí. Mladší než já. Jejich obličeje možná ani neviděl a i kdyby, stejně by si je nepamatoval.
Tento muž si trest smrti zaslouží a to beze sporu. Dle mých informací však nejvyšší trest, který ho může potkat, je 21 let ve vězení. Odsedí si je. Vše si promyslí a až se po jedenadvaceti letech dostane na svobodu, rozpoutá se hotové peklo. Už to tady bylo jednou, ale jak je vidět my stejně nepoučíme.
Do Norska jsme vždy jezdili v tuto dobu, na přelomu července a srpna. Na naší poslední návštěvě jsme byli i v Oslu. Děkuji Bohu, že jsme si to o dva roky později nechtěli zopakovat.
19. 7. 2011, autor: Michaela, kategorie: Filmy, Život | Komentářů: 0
Bylo mi méně než deset let. Devět. Možná osm. A poprvé jsem se setkala s chlapcem, který přežil – s Harrym Potterem. V té době nebyl zdaleka tak slavný jako dnes. Může se to zdát zvláštní, ale nezačala jsem od začátku. Mamka objednala Harryho Pottera a tajemnou komnatu jako knihu, na které se bude můj malý bráška učit číst. Dlouho ale předčítání nevydržela, a sama se do poutavého příběhu pustila. Netrvalo to dlouho a pohlcena jsem byla i já.
Pokračovat
12. 7. 2011, autor: Michaela, kategorie: Život | Komentářů: 1
Je to odvěký boj. Stejně jako dobro a zlo. Ačkoli přirovnávat jednu skupinu k dobru a druhou ke zlu je nesmyslné. Důležitý je zde onen kontrast. Stejně tak bychom mohli mluvit a bílé a černé či o dni a noci. Nevím, kdy začala vzájemná nevraživost. Zřejmě to neví nikdo. Každopádně byla tu, je tu a bude tu i v budoucnu. Jenže já se ptám proč? Proč jsou lidé z Prahy na jedné straně a na straně druhé lidé z vesnice tak rozdílní? Proč si navzájem vymýšlejí nepěkné a ponižující přezdívky?
Pokračovat
6. 7. 2011, autor: Michaela, kategorie: Nezařazené, Život | Komentářů: 4
Tímto prohlašuji, že jsem nikdy žádné porno netočila a ani to v nejbližším čase v plánu nemám.
Ptáte se, proč jsem něco takového napsala? Prostě jsem si chtěla vyzkoušet, kolik lidí něčemu tak absurdnímu uvěří. A byla jsem velmi mile překvapena. Přátelé, kteří mě znají delší dobu, se nachytat nenechali. Ti, co se s nimi ještě neznám delší čas, o mně nejspíš ztratili veškeré dobré mínění, ale nevadí. Pokusím se jejich názor znovu změnit.
Sbírám proto zbytky své cti a dobrého jména a začínám s čistým štítem znovu…
