Michalčin zápisník

Patrik Hartl je spisovatel, jehož jméno se v poslední době často skloňuje. Okamžiky štěstí je jeho v pořadí již třetí román a musím přiznat, že jsem v knihkupectví váhala, který z těchto tří vybrat. Nakonec jsem se rozhodla pro ten nejnovější – z roku 2016. Už teď ale vím, že se tam pro zbylé dva určitě vrátím. Byla jsem totiž naprosto nadšená!

Před Okamžiky štěstí jsem četla Slavíka, román z doby druhé světové války s neuvěřitelně silným příběhem. Nějaký ten kapesník jsem u něj posmrkala. Chtěla jsem si tedy potom odpočinout u nějaké pohodovější četby. S otevřením Okamžiků štěstí jsem ale dostala mnohem víc. Patrik Hartl nepotřeboval žádné vypjaté společenské a politické události ani boj o holý život, aby napsal neuvěřitelně silný a působivý příběh.

„Paní Bovaryová rozbouřila Francii už v roce vydání a do dnešního dne se řadí k nejkontroverznějším realistickým románům.“ (na obálce knihy)

Docela věřím tomu, že v době svého prvního vydání (1857) vzbudil román Paní Bovaryová velký rozruch. Gustave Flaubert v něm zaznamenává touhu utéct ze všedního života k romantickým představám, což se však hlavní hrdince stane osudným. Má cesta s románem nebyla úplně jednoduchá. Jak již bylo výše řečeno, jedná se o realistický román a je tedy jasné, že nosným prvkem románu bude popis. Kniha je rozdělena na tři části a každá je dále členěna na kapitoly. Mohu říct, že jakmile jsem se dostala ke druhé části bylo to už dobré. Celá první část byla především o seznámení (důkladném seznámení) s prostředním a s postavami. Děj se odvíjel především ve druhé a třetí část, každou tuto část bych pojmenovala dle milence paní Bovaryové – tedy Rodolphe a Léon.

Ulice Záhadných tajemství je pětisetstránkový román, v němž Irving hodně shrnuje a bilancuje. Hlavní postavou je spisovatel Juan Diego který vzpomíná na svůj život, především na dětství. Je původem Mexičan. Se svou sestrou Lupe, která má dar číst myšlenky, ovšem nikdo kromě jejího bratra jí nerozumí, žije na skládce v Mexické Oaxace, jsou to děti ze skládky. Juan Diego na skládce zachraňuje knihy určené k likvidaci, všichni mu proto přezdívají čtenář ze skládky. Velmi se mi na textu líbí používání typických přezdívek pro jednotlivé postavy: čtenář ze skládky, čtenářka myšlenek.

Román je zabydlen nejen těmito dvěma postavami, ale mnohými dalšími, které jsou čtenáři povětšinou sympatické. Nebyl by to Irving, kdyby každá z nich nebyla svým způsobem zvláštní, jiná, možná až skandální.  Svou roli má matka dětí Esperanza. Je to prostitutka a uklízečka v místním katolickém sirotčinci. Její jméno znamená naději, což vnímají místní jeptišky jako paradox a mluví o ní jako o Desesperanze (beznaději). Esperanza však záhy nešťastně umírá a Juan Diego s Lupe se dostávají do výchovy k místním jezuitským bratřím. Juan Diego záhy přilne k seňoru Eduardovi, rodákovi z americké Iowy a Lupe nazývaným jako papouščí muž. Eduardo se však nakonec nestává knězem, jak se od něj očekává, ale uchyluje se do skandálního svazku s transvestitní prostitutkou Flor.

Přesně tak. Horory obvykle nečtu. Jsem prostě strašpytel. Před lety jsem rozečetla Prokletí Salemu od Stephena Kinga a asi po sedmdesáti stranách jsem to musela odložit. Bála jsem se jít i na záchod. Před nedávnem jsem ale dala Kingovi druhou šanci. Tentokrát jsem si v knihovně půjčila Řbitov zvířátek. Ano, je to opravdu Řbitov. Na první pohled se to může zdát divné, ale tento název má své opodstatnění, které nám vypravěč hned na prvních stránkách vyjeví.

Knihu jsem tentokrát dočetla až do konce. A jaké z ní mám pocity? Předpokládám, že to bude v porovnání s dalšími Kingovými romány čajíček. Tím nemyslím, že by to bylo špatné, ale že to není tak strašidelné, takže to zvládnou i paranoidní strašpytlové, jako jsem já.

POZOR! NÁSLEDUJÍCÍ TEXT PROZRAZUJE ZÁPLETKU A ROZUZLENÍ!

Asi před 14 dny v televizi běžel poslední díl Hercula Poirota. Detektivky Agathy Christie miluji. Myslím si, že doba a místo, v nichž se odehrávají, mají kouzelnou atmosféru. Impozantní děs nahánějící stará sídla v kontrastu s moderními minimalistickými vilami, krásné ženy s dokonalým líčením, muži v elegantních oblecích a mezi nimi vždy úžasný Hercule Poirot se svými malými šedými buňkami. Na detektivky všeho druhu koukám odmala, ale žádná mi nebude milejší, než Hercule Poirot.

Dlouhou dobu jsem musela načítat nekonečné seznamy nudné povinné literatury, a proto, jakmile jsem si mohla knihu vybrat sama, jsem sáhla po dílku, o němž mnozí tvrdí, že je skandální. Samozřejmě ne všichni, můj bratr tvrdí, že se jedná o knihu, kterou čtou „bydlenky“ v domnění, že touto činností dělají něco skutečně nemravného a skandálního (význam slova „bydlenka nechť si každý zjistí sám).

Sáhla jsem tedy po knize Fifty Shades of Grey od autorky E. L. James. Musím říct, že to je kniha, která je v knihovnách těžce k sehnání. V Městské bylo beznadějně rozpůjčováno všech 156 výtisků a v Národní knihovně tam bylo asi 6 rezervací dopředu, a proto jsem zkusila naší letňanskou knihovnu. Tam jsem byla druhá nebo třetí v pořadí a kupodivu jsem na knihu čekala asi jen měsíc. V porovnání s tím, za jak dlouho jsem ji měla přečtenou, je to však dlouhá doba. Celých 600 stránek jsem měla přelouskaných asi za 5 dní a to jsem rozhodně nečetla stylem, že bych u toho seděla celý den. Ano, přiznávám, je to kniha, která se čte velmi lehce a velmi rychle. Autorka má skvělý vyprávěcí talent (proč jsem si jen při zmínce o vypravěčském talentu vzpomněla na Boženu Němcovou…? Asi ještě stále degenerace z prodělaných státnic z češtiny).