John Irving: Ulice Záhadných tajemství

Ulice Záhadných tajemství je pětisetstránkový román, v němž Irving hodně shrnuje a bilancuje. Hlavní postavou je spisovatel Juan Diego který vzpomíná na svůj život, především na dětství. Je původem Mexičan. Se svou sestrou Lupe, která má dar číst myšlenky, ovšem nikdo kromě jejího bratra jí nerozumí, žije na skládce v Mexické Oaxace, jsou to děti ze skládky. Juan Diego na skládce zachraňuje knihy určené k likvidaci, všichni mu proto přezdívají čtenář ze skládky. Velmi se mi na textu líbí používání typických přezdívek pro jednotlivé postavy: čtenář ze skládky, čtenářka myšlenek.

 

Román je zabydlen nejen těmito dvěma postavami, ale mnohými dalšími, které jsou čtenáři povětšinou sympatické. Nebyl by to Irving, kdyby každá z nich nebyla svým způsobem zvláštní, jiná, možná až skandální.  Svou roli má matka dětí Esperanza. Je to prostitutka a uklízečka v místním katolickém sirotčinci. Její jméno znamená naději, což vnímají místní jeptišky jako paradox a mluví o ní jako o Desesperanze (beznaději). Esperanza však záhy nešťastně umírá a Juan Diego s Lupe se dostávají do výchovy k místním jezuitským bratřím. Juan Diego záhy přilne k seňoru Eduardovi, rodákovi z americké Iowy a Lupe nazývaným jako papouščí muž. Eduardo se však nakonec nestává knězem, jak se od něj očekává, ale uchyluje se do skandálního svazku s transvestitní prostitutkou Flor.

Život Juana Diega je absurdní a tragický. Ne jednou připomíná, že všechny své blízké přežil. Má hluboko v sobě zakořeněný pocit, že nepatří nikam. Životem proplouvá, stává se známým spisovatelem, ovšem všude se cítí osamělý a jiný.

Kromě Irvingovi blízkého absurda se v románu objevují náznaky magického realismu. Něco nereálného a snového se neustále zaplétá do reality Juana Diega. Ne všechno, co vypravěč čtenáři předkládá, lze vysvětlit rozumově, a to mě na tom neuvěřitelně baví. Během své cesty na Filipíny se Juan Diego seznamuje se dvěma ženami – Miriam a Dorothy – matka a dcera. Na začátku dvě naprosto reálné osoby, jimiž se hlavní postava nechává manipulovat. Musím se přiznat, že to byla právě Miriam a Dorothy, kdo mě na příběhu rozčilovaly, protože ač se s Juanem Diegem sotva seznámily, řídily mu život. Nebo mě spíš rozčiloval Juan Diego, protože se jimi nechal ovlivňovat? Jenže v průběhu románu jsem si začala klást otázku: „Jsou vůbec tyto ženy reálné? Nejsou to další sny unaveného nemocného spisovatele?“ Irving nám v textu nechal několik narážek. Nerady se fotí a na fotce pak vůbec nejsou. Neodráží se v zrcadle. Leží v posteli a zdá se, že vůbec nedýchají. Později už tím byl zmatený i sám Juan Diego.

O Ulici Záhadných tajemství by se toho dalo říct ještě hodně. Román mě bavil od začátku do konce a jelikož vypravěč hned na začátku prozradil, že všichni, které Juan Diego miloval a s nimiž vyrůstal, jsou již po smrti, byla jsem neustále v napětí. Irving si se čtenářem hraje tak, jak to umí jen postmoderní autoři. Nic nám nedává naservírované na stříbrném podnose. Sice se před námi odehrávají dvě dějové linie – vzpomínky a současnost – v žádném případě však vypravěč nedodržuje chronologii těchto dvou linií. Předkládá nám jednotlivé útržky života hlavní postavy, a to v takovém pořadí, jak se mu zrovna zlíbí. Je jen na nás, abychom se v tom zorientovali. Na druhou stranu však román není chaotický. Je důmyslně vystavěný a graduje až do závěrečné scény, kterou jsem celou dobu tak nějak očekávala, ovšem když přišla, dojala mě.

Irving má několik svých témat, kterým se věnuje v téměř každém románu. A u mě tohle prostě funguje. Vím, co mohu od Irvinga čekat, ale vždycky je to v jiném kabátě. Jeho romány mě pobaví, rozpláčou i pobouří. Irving prostě umí vyvolávat pestrou škálu emocí. Navíc v Ulici Záhadných tajemství najdou Irvingovi pravidelní čtenáři spoustu narážek na jeho předchozí romány.

Příspěvek byl publikován v rubrice Literární koutek. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *