Opona – Poirotův poslední případ

POZOR! NÁSLEDUJÍCÍ TEXT PROZRAZUJE ZÁPLETKU A ROZUZLENÍ!

Asi před 14 dny v televizi běžel poslední díl Hercula Poirota. Detektivky Agathy Christie miluji. Myslím si, že doba a místo, v nichž se odehrávají, mají kouzelnou atmosféru. Impozantní děs nahánějící stará sídla v kontrastu s moderními minimalistickými vilami, krásné ženy s dokonalým líčením, muži v elegantních oblecích a mezi nimi vždy úžasný Hercule Poirot se svými malými šedými buňkami. Na detektivky všeho druhu koukám odmala, ale žádná mi nebude milejší, než Hercule Poirot.

Musím říct, že posledního dílu Hercula Poirota jsem se obávala stejně jako poslední stránky potterovské série. Opět skončilo něco, co mě provázelo dlouhá léta. A musím říct, že jsem byla připravená na cokoli, vlastně jsem tak nějak předpokládala, že slavný belgický detektiv v posledním dílu zemře, ale to, co předcházelo jeho smrti, mě naprosto šokovalo. Šokovalo mě to natolik, že jsem si hned poté vypůjčila knihu a poté, co jsem si to přečetla, jsem se na to podívala ještě jednou. Filmaři se v tomto případě opravdu věrně drželi předlohy, nic nebylo vypuštěno, nic nebylo změněno. Mám pocit, že některé dialogy zůstaly zachovány slovo od slova. Ale teď již k samotnému dílu… (a tím myslím jak knihu, tak filmové zpracování).

Bylo jasné, že se poslední díl bude od předchozích výrazně lišit. Setkáváme se již se stařičkým Poirotem i prošedivělým Hastingsem a vracíme se na místo jejich první vraždy – na zámek Styles, který je nyní upraven na penzion. Celou knihu tápeme ve tmě. Příběh vypráví Hastings a jak ho dobře známe, jeho myšlení bylo vždycky pomalejší, takže až do konce příběhu nevíme nic.

Hercule + Hastings

Jak říká sám Poirot: „Uvědomil jsem si, že jsem konečně, na konci své životní dráhy, narazil na dokonalého zločince, který si osvojil takovou techniku, že nikdy nemohl být usvědčen ze zločinu.“ (str. 176) O tom je v podstatě celý děj – dopadnout vraha, na kterého je zákon krátký. A právě to je první zvláštní myšlenka, o níž by se dalo polemizovat. Poirot zde stíhá vraha, který sám nikdy nevraždil, nikdy nepodal jed, nikdy nevystřelil z pušky, nikdy nikomu neuštědřil ránu do hlavy, a přesto je podle Poirota vinen. Své oběti totiž deptal tak dlouho, až se samy dopustily vraždy, kterou by jinak nespáchaly. Tímto způsobem náš člověk vraždil mnohokrát. Na zámku Styles se k tomu chystal znovu a zčásti se mu to i povedlo. A já si kladu otázku: Je to opravdu vrah? Ano, své oběti deptá, ale není to on, kdo drží v ruce zbraň a kdo zločin technicky provede. Vždy je to sám pachatel, kdo se odhodlá k činu. Člověk, který nechce, přece nevystřelí. Jak už jsem napsala, je to otázka do diskuze.

Další otázka, kterou si kladu, se týká samotného rozuzlení. Ptám se: Věřím v tomto díle vůbec Poiratovi? V úplném závěru Agatha Christie boří naprostý základ Poirotova charakteru. Jak se mnohokrát připomíná, Poirot si velmi váží lidského života a v žádném případě neuznává vraždu. Vražda je pro něj něco neodpustitelného a vždy musí být potrestaná. O to více neuvěřitelnější pro mě bylo, že se z Hercula Poirota v závěru svého života stal vrah. Vše, co celou dobu hlásal, se tak v mžiku rozplynulo. Jak se z toho malého belgického detektiva, který vždy díky svým šedým buňkám dopadl každého vraha, mohl stát vrah? Můžu Agatě Christie vůbec takový obrat v charakteru jejího detektiva věřit? Jak jsem psala v úvodu, od posledního dílu jsem čekala mnohé, ale v žádném případě ne takový konec.
Poirot - všichni

Příspěvek byl publikován v rubrice Literární koutek. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *