Lidice

Pokud byste se mě zeptali, který film na mne v poslední době nejvíce zapůsobil, pak bych odpověděla „film Lidice“.

Na filmovém portálu csfd.cz již Lidice dosáhly červeného hodnocení. Jejich premiéra byla 2. června a já jsem si tento film nenechala ujít. Dobře jsem udělala. V hlavních rolích se představil úžasný Karel Roden, Zuzana Fialová a Zuzana Bydžovská. Režisérem je Petr Nikolaev, scénář napsal Zdeněk Mahler. Film Lidice nám rozehrává lidské osudy na pozadí velké tragédie. Všechno začíná naprosto nevině – na svatbě. Jenže už tady začíná první tragédie, tragédie osobní. Karel Roden v roli Šímy zabije nešťastnou náhodou svého syna a dostane se do vězení. Právě díky této nešťastné okolnosti (nebo možná bohužel) jako jediný muž na území Protektorátu Čechy a Morava přežije lidickou tragédii. Dokonce i zde se filmaři drželi skutečnosti. Onen přeživší byl skutečně synovrah a 10. června 1942 se nachází ve vězení. Jen jméno mu bylo změněno. Ale zpět k filmu. Na plátně se rozehrávají příběhy lidických a paralelně s nimi můžeme sledovat velké dějinné události. Nástup zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha do svého úřadu. Velký Heydrichův koncert na Hradě. 27. květen 1942. Atentát na Reinharda Heydricha. A pak už se celá hrůzná mašinerie rozjíždí na plné obrátky. Viník musí být nalezen. Nešťastnou shodou okolností, v nichž hraje důležitou roli nevinný dopis, ukáže prst na Lidice. O osudu obyvatel je rozhodnuto. Ale nebudu zde vykládat všem dobře známá fakta. Zaměřím se raději na výběr scén, jež mi uvízly v paměti. Celý příspěvek

Rubriky: Filmy, Historie | 1 komentář

Temno: 600 stránek nudy nebo strhující historická próza?

Temno. Povinná literatura téměř každé střední školy, kterou však nikdo nečte. Ptám se proč? Chudák Jirásek byl zaškatulkován jako ten nudný autor historické prózy založené na popisu, a právě proto ho pro jistotu nikdo ani neotevře. Ani já jsem na střední škole nebyla jiná. Nyní, na škole vysoké, jsem byla okolnostmi donucena Jiráskovo Temno otevřít a celé přečíst. A jaké jsou mé pocity? Byla jsem velmi příjemně překvapena. Vůbec to nebylo nudné čtení. Ba naopak, byla jsem od začátku až do konce napjatá. Bude láska Jiříka a Helenky naplněna? Nebo se Helenka vrátí zpět ke svému otci a své víře? Ale nepředbíhejme. O čem Temno vypráví?

Celý příběh je ohraničen dvěma důležitými událostmi a těmi jsou korunovace Karla VI. a svatořečení svatého Jana Nepomuckého. V románu vystupuje mnoho postav, těmi klíčovými jsou pro mne Helenka, dcera myslivce protestanta, a Jiřík, syn pocházející z přísně katolické rodiny. Kniha nám předkládá velký společenský a náboženský problém 18. století reprezentovaný na jedné straně církví katolickou, na straně druhé protestantismem. Každou stranu ztělesňuje jedna velká osobnost. V případě katolicismu je to Jan Nepomucký, oproti němu stojí „kacíř a zrádce“ Jan Hus. Z tohoto hlediska můžeme knihu číst jako velkolepý historický obraz.

Na román se však dá také pohlížet čistě ženskýma očima. Vidíme, jak velké dějinné události působí na malého člověka. Jiřík připravující se po dlouhá léta na kněžské povolání se zamiluje do Helenky, dívky, která se má coby společnice Jiříkovy babičky „vyléčit“ z nepravé víry. Kacířskou dcerou však zůstane i poté, co se zachová jako pravá katolička. Jejich láska nedojde naplnění. Doba a společnost, ve které žijí, jim to nedovolí.

„V hlubokém temnu žil, v hlubokém temnu odešel. Ani tucha jitřního světla.
Temno, temno. –“

Úryvek ze 73. kapitoly přesně vystihuje, proč Jirásek pojmenoval román Temno. Nekatolíci se museli tajně scházet, konat své bohoslužby v ústraní, zatemňovat okenice. Temno vládlo v jejich životech.

Podle mne je to kniha velmi kvalitní a strhující. Nevidím důvod, proč se Temna obávat. Jakmile se totiž čtenář prokouše úvodní popisnou pasáží, již ho od knihy nic nevytrhne.

Někdo Temno zbožňuje, jiný ho zatracuje. Nemůžeme však hodnotit pouze podle tloušťky knihy. Soudit o kvalitách díla můžeme až po jeho přečtení. A Temno za přečtení rozhodně stojí.

Rubriky: Literární koutek | 1 komentář

Betonová zahrada aneb o lásce mezi sourozenci

Betonová zahrada. Autor: Ian McEwan. Kniha, která by rozhodně neměla být zapomenuta a utlačena do pozadí. Na hodině literatury mne zaujal skandální námět. Po přečtení několika stránek jsem musela uznat, že člověk musí mít hodně silný žaludek, aby těch pouhých sto stránek přečetl. Uspěla jsem. Sice se mi párkrát nevolno udělalo, ale zvládla jsem to až do konce.

Celý příběh se točí okolo rodiny žijící stranou od veškeré společnosti, dalo by se říci dokonce až v izolaci od okolního světa. Vypravěčem je pubertální chlapec Jack. Ten má sestry Julii a Sue a bratra Toma. Otec ostatní členy rodiny svazuje silnými provazy, je to šílený puntičkář, všechno má své místo svůj řád. Prezentováno je to na zahradě, kde se snaží bujně rostoucí plevel zničit betonem.

Jednoho dne otec náhle zemře. Nedlouho na to ho následuje i matka. Děti ji ze strachu před dětským domovem zabetonují ve sklepě. Román dále popisuje život sourozenců. Celé vyprávění se zdá být zvrhlé. Jack již na začátku vzpomíná na intimní hrátky tří starších sourozenců. Celý příběh navíc vrcholí incestem Juliiným a Jackovým.

Ano, vše se zdá být nechutné a zvrhlé. Autor však tímto vším, alespoň podle mne, ukazuje na silnou vazbu mezi sourozenci, na jejich soudržnost. Incest Julie a Jacka se zdá být až nemožný, protože Julie se v podstatě celou dobu svého bratra štítila. I přesto čtenář tento konec očekává. Jack žárlí na přítele své nejstarší sestry a celou dobu po ní skrytě touží.

Kniha je napsaná velmi čtivým jazykem. Občas máte přímo možnost cítit nasládlou vůni rozkládajícího se těla a mnohé další vůně, které na vás doslova čiší.

Knihu bych rozhodně doporučila každému. Chce to jen pevné nervy a dobrý žaludek. Jedná se o velmi silný estetický i citový zážitek. V tomto případě se autor snažil o negativní citové a estetické zážitky a povedlo se mu to opravdu bravurně.

Rubriky: Literární koutek | 1 komentář

Sophiina volba

Další zajímavou knihou, která stojí za zmínku, je kniha amerického autora Williama Styrona Sophiina volba. Opět jsou zde řešeny hrůzy druhé světové války. Děj sestává z několika linií. Ta hlavní nás přivádí do USA v době poválečné. Vypravěčem je Stingo. Mladý muž, začínající spisovatel. V New Yorku, kde je rozhodnut napsat své mistrovské dílo, potká muže a ženu, kteří způsobí v jeho životě doslova hurikán. Sophii – mladou polskou ženu s tetováním na ruce, které dokonale vystihuje celé její životní neštěstí. A Nathana – biologa, špičku ve svém oboru. Sophie s Nathanem jsou milenci a Stingo se stane jejich velkým přítelem. Tráví spolu spoustu času. Šťastné chvíle jsou však střídány temnými obdobími, kdy je nešťastná Polka i její mladý přítel napadán Nathanem. Až později Stingo zjistí, že důvodem těchto výbuchů byla vážná duševní nemoc. Nathan není vědec, nemá vystudované žádné školy. Je šílený. Šílený génius. Ve druhé linii románu Sophie vypráví o svém životě během války. Musela se mnohokrát rozhodnout, a vždycky se rozhodla špatně. Tou největší a nejstrašnější volbou, kterou byla nucena udělat, byla volba mezi dětmi. Obrázek nešťastné Evy s medvídkem a flétničkou v ruce ji pronásledoval až do konce života. Nathan a Sophie jsou vskutku tragickými postavami a stejně tak tragický je i jejich konec. Vstříc smrti se vydávají ve společném objetí.

Celý příspěvek

Rubriky: Literární koutek | Napsat komentář

Smrt je mým řemeslem

Mou velkou vášní a zálibou je literatura. Proto jsem se rozhodla obohacovat vás svými čtenářskými zkušenostmi.

První knihou, o které budu psát, je dílo francouzského spisovatele Roberta Merleho a její jméno zní SMRT JE MÝM ŘEMESLEM. Její děj je umístěn do první poloviny 20. století a mapuje první i druhou světovou válku. Právě druhá světová válka je – nebudu říkat mým oblíbeným obdobím, protože to by znělo poněkud děsivě, ale rozhodně jsou léta 1939 – 1945 pro mne velmi zajímavá. Nedivte se tedy, pokud zde budete číst o knihách z této doby častěji než o dílech doby jiné.

Na knihu SMRT JE MÝM ŘEMESLEM mě nalákala má bývalá paní profesorka na češtinu. Zaujala mne právě svým poněkud bizardním námětem. Tato kniha nepopisuje válečné útrapy, ani v ní nenajdete smutné příběhy židovského obyvatelstva. O čem ale je? O čem vypovídá? Budování koncentračního tábora. Ano, přesně toto, podle mne, poněkud netradiční téma mne upoutalo. Nenechte se však zmást. Kniha není pouze popisem stavebního procesu. Není pouze o místě, kde přišly o život miliony nevinných lidí. Vypráví o lidském osudu, o postupné degradaci člověka, vypráví o lidské bestii.

Celý příspěvek

Rubriky: Literární koutek | 1 komentář

„Kde domov můj…“ J. K. Tyl

Jako svůj první článek jsem se zde rozhodla uveřejnit svůj maturitní sloh. Bude zajímavé zjistit, zda souhlasíte či nikoliv 🙂

„Kde domov můj,“ tato slova Češi poprvé slyšeli z úst slepého houslisty Mareše ve hře Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka a hned v tu chvíli jim přirostla k srdci. Není divu, že si ji později náš národ zvolil za svou hymnu.
Již první Slované, kteří přišli na naše území, si dost dobře uvědomovali krásu a bohatství této malé zemičky v srdci Evropy. O počátcích české státnosti se dá mluvit od 9. století. Právě v dobách udatného Bořivoje celá naše slavná historie začíná.
V dobách raného a vrcholného středověku se dá opravdu mluvit o slávě. Praha, která se stala sídelním městem českých knížat a králů, se staví na úroveň Paříže, kníže Václav se za nás bije na poli diplomatickém, Přemysl Otakar II. na poli válečném. Největší rozkvět nás ale teprve čeká. Roku 1306 je za podivných okolností zabit poslední mužský člen přemyslovské dynastie.
Na český trůn se dostávají Lucemburkové a s nimi velké úspěchy, zejména v oblasti kultury. Otcem vlasti jsme nazvali Karla IV. Za jeho panování se Praha značně rozrostla. Tehdejší mistři předvedli opravdové vrcholy gotického umění.
Celý příspěvek

Rubriky: Vlastní tvorba | Napsat komentář