Přestože jsem dnes absolvovala pražským MHD pouze tři zastávky, průběh cesty je hoden zaznamenání. Sedla jsem si a za mnou seděla slečna, jejíž hlasitá hudba linoucí se ze sluchátek obšťastňovala snad i cestující na druhém konci autobusu. Na takové lidi mám vlastní názor. Dámě v letech sedící přede mnou na plné kolo zvonil mobil jednou z těch „typických melodií“. Korunu všemu ale nasadil starší pán, který do autobusu nastupoval se mnou. Pro větší napětí převádím následující řádky do přítomného času.
Stařík se prodírá na čtyřce k místu u okénka. Na sedadlo však neusedá. V mysli se mi honí: „Jestli si co nejrychleji nesedne, řidič se rozjede a děda žuchne na vedle něho sedící babičku“. Stařík má ale vše pod kontrolou. Z kapsy vytahuje kapesník a začne omatlávat okénko. Pozoruju, co to dělá. Na okénku byl zřejmě nějaký hmyz, možná moucha, nevím, co přesně. Každopádně to ale bylo velké. Děda to pěkně rozmazává po celém okénku a mně se v tu chvíli zvedá žaludek. Vzduch, prosím, vzduch! Ale abych ukončila neslavný osud onoho hmyza…. Děda kapesník se svou kořistí upustil nenápadně na zem a ještě na něj šlápl.
Tolik o krásném životě v Praze.