Tenhle víkend jsem jako spoustu jiných strávila s Tomem a izmym u taťky. Nazvala bych ho víkendem grilovacím. Veškeré dění se totiž odehrávalo okolo tábořiště na naší zahradě.
Grilování bylo ohlášené na dnešek, kluci se ale rozhodli grilovat už v sobotu večer a nikdo jim to nevymluvil. K tomu se pojí další veselá historka, kterou bych nazvala Jarek a Prasečí hlava.
Jarek (a) Prasečí hlava
Taťka nám sdělil, že v mrazáku najdeme dost vepřového masa, protože zrovna nedávno jednoho nebohého čuníka zabíjel. Mně stačil jeden pohled do mrazáku, abych se zprostila výběru masa. Bylo tam víc kousků a já opravdu netušila, co si pánové přejí grilovat. Poslala jsem tam mého drahého bratra. „Musíš odendat ten box a to maso je dole.“ řekla jsem mu. Neposlouchal. Jako obvykle. Já jsem se mezitím odebrala do sprchy. Nedalo mi to ale abych se nepodívala, co nakonec objevil. A nevycházela jsem z úžasu. Prasečí hlava. Rypáček to mělo a kluci tam prý viděli i zuby (mají čuníci zuby?). Přišla jsem tam ve chvíli, kdy měli palici v ruce a mířili na nebohou zmrzlou hlavu. Prý jsou tam dva kusy, tak to chtějí oddělit. Hahá! Samozřejmě, že neposlouchal a sáhnul, kam neměl. To je ale ťulda! K mrazáku jsem musela jít s ním a ukázat mu, kde má maso vzít.
To byl první grilovací den. Nutno podotknout, že to měli chlapci dobré. V pravěku by si olizovali i prsty na nohou, že Jarečku?
Druhý den jsme dělali špízy. Ty se nám opravdu povedly – se zeleninkou, bramborami a pivíčkem. Jako dezert jsme si dávali meloun. A to byl právě okamžik, který mého drahého bratra tak fascinoval. Prostě jsem měla před sebou celou tu zelenou kouli a krájela jsem. Samozřejmě se to nedalo bez obětí na životech. Voda stříkala a kusy melounu létaly. Pár kusů sice skončilo na trávě, ale ten zbytek byl dobrý moc!
V nasí třídě byla nejoblíbenějsím předmětem biologie. Její výuka měla na skole svou tradici. Starsí spoluzáci nám vyprávěli o bývalém profesoru Lechnickém, který se na osnovy neohlízel a výklad omezoval jen na kreslené popisy ryb. Teprve inspektor prý objevil závazný fakt, ze profesor Lechnický je němý, a tudíz k výuce nezpůsobilý. Náhradu do konce roku ředitel nesehnal, neboť se proslýchalo, ze v biologickém kabinetu strasí. Suploval tedy skolník Vaňkát, který byl znám jako milovník přírody a choval na skolní zahradě králíky v kotcích. Měli jsme jej také rádi. Učením nás nezatězoval. Přisel do třídy, otevřel přípravy a četl:“Téma hodiny: Králíky. Cíl: Nakrmit je.“ Pak přípravy zavřel, seřadil nás a dodal: „To byste kluci nevěřili, co ty potvory sezerou.“ Známky pak dával z hlavy podle váhy nůse. Kdo přinesl trávu povadlou, dostal poznámku, ze je drzý. Nejlepsí známky z biologie nosil domů splhoun Brumlík, který dokázal za hodinu natrhat nůsi čtyřlístků a jestě vyčistit kotce a bobky srovnat na hnůj podle velikosti.