Michalčin zápisník

V Norsku jsem byla celkem třikrát. Ačkoli jsou mým favoritem jižní země, Norsko je nádherné. A myslím tím hlavně přírodu. Je to klidná a vyrovnaná země. A právě proto se ptám, proč? Čím si to tato skandinávská země a její obyvatelé zasloužili?

Nebudu opakovat to, co všichni už dávno vědí. Anders Behring Breivik vůbec není žádný šílenec. Právě naopak. Všechno měl dokonale promyšlené. Co na tom, že si teď několik let odsedí ve vězení? Všem dal jasně najevo svůj názor. Všichni teď už vědí o jeho manifestu. A to je přesně to, o co mu jde. Ačkoli se to může zdát v současnosti naprosto nesmyslné, zasel (anebo možná jen zalil) semínko nenávisti vůči určité menšině. Jenže tohle všechno už tady jednou bylo. Adolf Hitler byl taky vezněn, a přesto to nepomohlo.

Já nejsem zastáncem trestu smrti. V tomto případě bych však neměla nad čím přemýšlet. Breivik zavraždil 76 nevinných lidí. Většinou byli velmi mladí. Mladší než já. Jejich obličeje možná ani neviděl a i kdyby, stejně by si je nepamatoval.

Tento muž si trest smrti zaslouží a to beze sporu. Dle mých informací však nejvyšší trest, který ho může potkat, je 21 let ve vězení. Odsedí si je. Vše si promyslí a až se po jedenadvaceti letech dostane na svobodu, rozpoutá se hotové peklo. Už to tady bylo jednou, ale jak je vidět my stejně nepoučíme.

Do Norska jsme vždy jezdili v tuto dobu, na přelomu července a srpna. Na naší poslední návštěvě jsme byli i v Oslu. Děkuji Bohu, že jsme si to o dva roky později nechtěli zopakovat.

Je to odvěký boj. Stejně jako dobro a zlo. Ačkoli přirovnávat jednu skupinu k dobru a druhou ke zlu je nesmyslné. Důležitý je zde onen kontrast. Stejně tak bychom mohli mluvit a bílé a černé či o dni a noci. Nevím, kdy začala vzájemná nevraživost. Zřejmě to neví nikdo. Každopádně byla tu, je tu a bude tu i v budoucnu. Jenže já se ptám proč? Proč jsou lidé z Prahy na jedné straně a na straně druhé lidé z vesnice tak rozdílní? Proč si navzájem vymýšlejí nepěkné a ponižující přezdívky?

Byl pozdní večer – avšak nikoli první máj.

Takže ještě jednou a lépe?

Byl pozdní večer – patnáctý červen –

a my čekali velkou romantiku.

Jenže ta se nekonala…

Členové naší výpravy? Má maličkost, můj bráška, naše maminka a můj Tomášek.

Přesně o půl desáté jsme se vydali do letňanského lesoparku. Nad krajinou se již snášela tma, když jsme se blížili k našemu cíli. Žel nebyli jsme jediní, kdo měl tento vynikající nápad. Navzdory tmě jsme dokázali rozeznat barvu podprsenky děvčete ležícího v trávě. Lavičku nám stihli zabrat jiní milenci. Prostě jsme přišli pozdě. Na druhou stranu bylo krásné přesvědčit se, že láska kvete v každém věku.

Následující události nabraly rychlý spád. Nebe bylo zatažené a nezdálo se, že by se v nejbližším okamžiku rozhodlo nám měsíc ukázat. Můj drahý bráška si chvíli hrál s fotoaparátem a se stativem. Zřejmě se asi bude muset ještě dlouho učit, než z něj bude fotograf. Měsíc se nám neukázal.

A přesně takto jsme neviděli zatmění.

Jsou tomu více než dva měsíce, co jsem začala pracovat v otevřeném klubu Síť v Domově dětí a mládeže na Praze 2. Vlastně za to tak trochu vděčím své mamince, za což jí děkuji. Ale nehledejte v tom protekci, to v žádném případě ne! A v čem práce v klubu spočívá? Děti ve věku přibližně mezi šesti a patnácti lety sem chodí trávit svůj volný čas a my, coby vedoucí, máme za úkol, jak jinak, než pedagogický dozor.

A jak své dvouměsíční působení v klubu vidím? Ještě, než jsem nastoupila, jsem byla upozorněna, že klub dost často navštěvují i problémové děti. Musím však konstatovat, že jsem ani s jedním z nich žádné větší problémy neměla. Ačkoli nepatřím mezi fanoušky stolních her, s dětmi moc na výběr nemám a v uplynulých dvou měsících jsem se jich naučila tolik, kolik jsem snad za celý život nestihla.

V květnu jsem také měla svou první akci. V plánu byly náramky přátelství a já jsem byla opravdu překvapená. Přes počáteční protesty jsem největší výtržníky donutila k činnosti, a jaké bylo mé překvapení, když každý z nich zvládl uplést nejméně tři náramky a navíc všichni tvrdili, jak je to baví. Teď v červnu budeme malovat na kameny, takže uvidím, jak to dopadne…

Den prvý

18. května 2011. Stanice metra Anděl. Všichni se shromažďují na „obvyklém místě“. Bohužel ani studenti vyšších ročníků nemají zdání, kde se ono tajemné „obvyklé místo“ nachází, tak co pak mají dělat nebozí prváci, jako jsme my? Ano, přesně takto začíná historická exkurze Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze oboru dějepis. Ale žádný strach! Právě okolo projíždí autobus a pán uvnitř na nás mává – zřejmě vedoucí exkurze. Ne zřejmě, ale určitě, vždyť toho mávajícího pána známe. Následujeme autobus a konečně objevujeme ono „obvyklé místo“ – zapadlý kout s bývalou nádražní halou. Pro příště již budeme vědět. Náklad osob i zavazadel proběhl bez problémů a my můžeme směle vyrazit vstříc drsnému kraji Petra Bezruče.

Včera jsem oslavila své dvacáté narozeniny, ačkoli slovo „oslavila“ není příliš na místě. Copak je co slavit? Aniž by se mne někdo tázal, byla jsem vyrvána ze světa „teenagerů“ do světa „cátníků“. Ano, to je ten svět dospělých, kde už není slušné prozrazovat věk žen. Mně nezbývá, než zhodnotit uplynulá dvě desetiletí a posoudit, zda do toho třetího vstupuji s čistým štítem.

To první, co mě napadá, je fakt, že úderem včerejší deváté hodiny ranní, jsem opět starší než můj přítel a to na celé následující čtyři měsíce. A když se zamyslím nad tím, co jsem zatím dokázala…

Vesměs všechny mé úspěchy se týkají studia – pro někoho možná věc zbytečná, pro mne však velmi důležitá. Na střední škole jsem nejprve získala přízvisko „šprtka“. Celé čtyři roky jsem se úpěnlivě snažila změnit ho na přízvisko „chytrá“, což vlastně znamená úplně to samé, ale zní mnohem líp. Každopádně v uplynulém roce jsem odmaturovala (a dle mého mínění docela slušně) a dostala jsem se na svou vysněnou vysokou školu. V únoru jsem se poprala se svým prvním zkouškovým obdobím a teď začínám bojovat znovu – tentokrát s tím druhým. Když se na to tak zpětně dívám, zjišťuji, že to vlastně ani nejsou úspěchy. Mám maturitu – papír, který dnes přestává mít jakoukoli hodnotu – a chodím na vysokou školu, o které vůbec nemohu vědět, zda ji dokončím.

Ale nechci končit takto pesimisticky. Společně s Tomáškem jsme si pronajali krásný byteček, kde už přes půl roku bydlíme. Ano, to by se dalo řadit mezi úspěchy. A v nedávné době jsem začala pracovat v klubu Síť, což je místo, kam chodí děti trávit svůj volný čas. Práce mě zatím velmi baví. Konečně jsem totiž zjistila, že jsem opravdu neudělala chybu, když jsem se rozhodla pro pedagogickou fakultu.