Kterak jsme neviděli zatmění

Byl pozdní večer – avšak nikoli první máj.

Takže ještě jednou a lépe?

Byl pozdní večer – patnáctý červen –

a my čekali velkou romantiku.

Jenže ta se nekonala…

Členové naší výpravy? Má maličkost, můj bráška, naše maminka a můj Tomášek.

Přesně o půl desáté jsme se vydali do letňanského lesoparku. Nad krajinou se již snášela tma, když jsme se blížili k našemu cíli. Žel nebyli jsme jediní, kdo měl tento vynikající nápad. Navzdory tmě jsme dokázali rozeznat barvu podprsenky děvčete ležícího v trávě. Lavičku nám stihli zabrat jiní milenci. Prostě jsme přišli pozdě. Na druhou stranu bylo krásné přesvědčit se, že láska kvete v každém věku.

Následující události nabraly rychlý spád. Nebe bylo zatažené a nezdálo se, že by se v nejbližším okamžiku rozhodlo nám měsíc ukázat. Můj drahý bráška si chvíli hrál s fotoaparátem a se stativem. Zřejmě se asi bude muset ještě dlouho učit, než z něj bude fotograf. Měsíc se nám neukázal.

A přesně takto jsme neviděli zatmění.