Michalčin zápisník

Je to maminka mého dědy, takže ve skutečnosti je mou prababičkou, ale nikdy jsme jí neřekli jinak než „Babičko“. Bydlí s námi již od té doby, co jsem se narodila. Situace se změnila, když jsem se v mých patnácti letech společně s bráškou a mamkou odstěhovala do Prahy. O této době ale mluvit nechci. Chci mluvit o časech, kdy jsme všichni bydleli pod jednou střechou.

Moje Babička není žádnou tou moderní babičkou, ale vždy nosí dlouhou sukni, zástěru a bílé vlasy jí zakrývá šátek. Takhle nějak jistě vypadala i Babička Boženy Němcové, říkávala jsem si vždycky. Přesně jako má Babička.

Už v době, kdy jsem se narodila, se Babička těšila požehnanému věku asi sedmdesáti let, ale ani to jí nezabránilo vrhnout se na nelehký úkol – totiž hlídat mě a mého brášku, kdykoli byli rodiče pryč. V té době byly (alespoň u nás) velmi moderní rozhlasové pohádky. Ty nejhezčí jsme si dokonce nahrávali na dnes již zapomenuté kazety. A tak nám Babička pouštěla Princeznu lasičku (nebo tak nějak se ta naše nejoblíbenější jmenovala), klimbala v houpacím křesle a my jsme s bráškou spokojeně poslouchali pohádku. To houpací křeslo jsem si opravdu nevymyslela, máme ho doma dodnes.

Jakmile se jaro začalo probouzet k životu, brala nás Babička na procházky do lesa. Na podzim jsme sbírali kvanta hub, která jsme pak stejně ani já, ani brácha nejedli.

Jako každá správná babička nás i naše Babička rozmazlovala sladkostmi a to každé druhé ráno, kdy chodila do obchodu pro čerstvé pečivo. Od té doby mám pudink se šlehačkou, mléčnou Milku a laskonku spojenou výhradně s Babičkou.

Krásných vzpomínek z dětství je spousta, ale ty s dospělostí nekončí. Byla to právě moje Babička, kdo mi značným dílem přispěl na novou domácnost a kdo mého Toma přijal ihned do rodiny. Místo dvou čokolád nám dávala při každé naší návštěvě čokolády tři – pro mne, brášku a Toma.

Moje Babička umřela 4.3.2011. Bylo jí 89 let. Teď už se na nás jistě kouká z toho nejměkčího obláčku.

Děkuji ti za vše, Babičko!

Po opravdu dlouhé odmlce jsem se rozhodla napsat článek a doufat, že si tímto těch mých několik čtenářů získám zpět. Co bylo příčinou tak dlouhé prodlevy? Poprvé v životě jsem okusila zkouškové období, a že to stálo za to. Nemohu tvrdit, že mám v současné době splněno vše, co splněno mít mám. Každopádně to nejtěžší je za mnou. Budit se s představou, že se nemusím celý den šprtat, je opravdu příjemné.

Několik řádků bych ráda věnovala antice. Ne, nebudu mluvit o starém Řecku a Římě, to jsem si užila víc než dost. Byla to přednáška, na jejímž začátku nás pan magistr ujišťoval, že je toto nejtěžší zkouška a že bychom to tedy neměli podcenit. Od té doby jsme se antiky báli jako čert kříže. I přesto jsem si dávala hodně na čas a ke zkoušce jsem šla až toto úterý, čili 1. února. Musím říct, že na tuto, v pořadí druhou ústní zkoušku, asi nikdy nezapomenu. Předvečer zkoušky mi přišel e-mail s tím, že sice máme být zkoušeni od devíti hodin, pan magistr se však z důvodu lékařské prohlídky zpozdí – nejdéle o dvě hodiny. Máme být trpěliví, zkoušet se určitě bude. Do školy jsem proto přišla po deváté hodině a s překvapením jsem zjistila, že ostatní spolužáci tam již čekají.

Pan zkoušející přišel v půl jedné. Mezitím jsem si stihla zopakovat celé politicko-hospodářské dějiny Řecka a Říma, dvakrát celou kulturu a přečíst mýtus o Argonautech, Perseovi a Heraklovi. Na řadu jsem přišla za další tři hodiny. Do učebny jsem vcházela s pocitem, že už mám ve všem takový zmatek, že nemám šanci zkoušku složit. Měla jsem obrovské štěstí. Řecká archaická poezie a mytologie. Pan zkoušející mne pochválil za přehled, jaký o této literatuře mám, a odpustil mi neznalost Heraklova konce. Dostala jsem jedničku! Ještě teď tomu nemohu uvěřit. Domnívám se, že pokud jsem na této škole zvládla antiku, nic horšího mne už snad nečeká. Alespoň v nejbližší budoucnosti.

Musím říct, že vysokou školou zatím procházím lehce. Snad to tak bude pokračovat i nadále.

Ačkoliv je tomu již více než 14 dní, co jsem Panenský Týnec navštívila, rozhodla jsem se s vámi o to podělit, protože se jedná o tolik zvláštní a kouzelné místo, že o tom stojí napsat i se zpožděním.

Asi hodinu jízdy od Prahy se nachází malá obec Panenský Týnec. Někteří z vás o ní jistě slyšeli. Zrovna nedávno zde archeologové dělali vykopávky. Dokonce se domnívali, že nalezli hrobku Anežky České. O tomto ale psát nechci. My jsme naši výpravu podnikli za jiným účelem. Nachází se zde nedostavěný klášter. Toto nádherné romantické místo je mystikou přímo nabito. Mnoho lidí tvrdí, že zde cítí zvláštní síly a pravidelný pobyt zde má prý léčebné účinky. Nás zajímaly především ony tajemné síly.

Ačkoliv jsem očekávala, že nedostavěný klášter se bude nacházet někde uprostřed lesa, opak je pravdou. Toto tajemné místo se nachází jen kousek od náměstí. Po vkročení mezi nedokončené kamenné zdi se však dostanete do úplně jiného světa. Místo je to krásné, tajemné a mystické. Ihned jsem začala hledat ony tajemné síly.

Zprvu jsem byla zklamaná. Nic se nedělo. Nenechala jsem se ale jen tak odradit. Hledala jsem na různých místech a opravdu jsem našla! Poté, co jsem se soustředila, jsem na jednom místě cítila pnutí dozadu a nebylo to tím, že bych si to vsugerovala. Ony tajemné síly zde opravdu existují.

Není divu, že se zde pořádají svatby. Panenský Týnec opravdu vyzařuje silnou pozitivní energii, navíc se jedná o krásné a kouzelné místo. Vřele každému doporučuji. Obzvláště nyní, zahalený do barevného padajícího listí, je Panenský Týnec mystický.

Tak jsem s hrůzou zjistila, že jsou tomu téměř dva měsíce, co se tu neobjevil žádný nový článek. Ne, že by nebylo o čem psát, chyběl mi však čas. Nyní se to pokusím alespoň částečně napravit. Mám v plánu některé články, které napíši hned, jak onen čas mít budu.

Během těch dvou měsíců se toho událo spoustu. V první řadě ta nejradikálnější novinka ohledně blogu – už neparazituji na svém bráškovi. Tomášek mi k svátku koupil mou vlastní doménu, za což mu moc děkuji.

Na konci září jsem začala chodit do školy. Je to něco úplně jiného a odlišného od toho, na co jsem byla na střední škole zvyklá. Všechny přednášky i semináře mne vesměs baví, ikdyž se také najdou výjimky, bez kterých bych se obešla. Vysoká škola na to však má zřejmě jiný názor. Seznámila jsem se s několika fajn lidmi. Ačkoliv nebylo to tak masové jako na střední škole. Tam jsem po prvním dni adaptačního kurzu znala všechny nové spolužáky jménem.

Navštívila jsem koncert Tarji – mé oblíbené zpěvačky. Brzy zde najdete srovnávací článek jejího koncertu s koncertem Serje Tankiana, na kterém jsem byla v červnu.

A nyní ta nejdůležitější věc z mého osobního života – na začátku října jsme se s Tomáškem stěhovali do vlastního bytečku. Během těchto tří týdnů jsme se zabydleli, vymalovali a ještě plánujeme nákup televize – pro mne docela nezbytného vybavení.

Momentálně jsem moc šťastná. Chodím do školy, která mě baví, konečně bydlím se svým Tomáškem. Snad to tak vydrží co nejdéle.

Je to tak. Ode dneška mám statut studentky Univerzity Karlovy v Praze. Průkaz studenta s licencí ISIC a mojí fotkou to stvrdil přibližně v jedenáct hodin dopoledne. Ne, rozhodně se nechci vychloubat. Naopak bych zde chtěla říci něco málo o mém velikém štěstí.

Celý život jsem snila, že, stejně jako Edvard Beneš, Karel Čapek či Bohumil Hrabal, i já stanu na prahu této nejstarší středoevropské univerzity coby její studentka. Na počátku června, týden po úspěšně složené maturitní zkoušce, jsem se zúčastnila písemné přijímací zkoušky pro obor specializace v pedagogice. Tato zkouška se skládala pouze z jednoho testu a to z testu dějepisného. To byl můj druhý předmět. Tím první se stal český jazyk, avšak z něj byla zkouška letos prominuta. Po odevzdání testu z dějepisu jsem cítila velké zklamání. I přesto, že jsem tento předmět studovala celé čtyři roky a dokonce jsem z něj maturovala, otázky (zejména ty zeměpisné) byly příliš těžké. V tu chvíli jsem dávala sbohem KU a děkovala mé bývalé paní profesorce třídní, že mě donutila podat si dohromady dvě přihlášky ke studiu na vysoké škole. Uklidňovala jsem se tím, že Liberec je přeci také hezké město a že se jedná o ten samý obor.

Po dlouhém měsíci čekání se mi mé neblahé tušení vskutku potvrdilo. Ocitla jsem se více než deset řádků pod čarou, která oddělovala úspěšné od těch neúspěšných. Pouhé tři body mi chyběly k tomu, abych se i já ocitla mezi šťastlivci nad čarou. Definitivně jsem oplakala Karlovu univerzitu.

Oznámila jsem tu strašnou zvěst doma. Maminka nebyla příliš nadšená. Jak jen zaplatí drahé dojíždění do Liberce, když její nezdárná dcera odmítá být na koleji?

Dny plynuly a já jsem se smířila s holým faktem. Dokonce jsem si udělala dva výlety do Liberce, abych toto městečko poznala blíže. Čas od času jsem se podívala na webové stránky UK, zda děkana přeci jen neobměkčilo mé odvolání.

Psal se pátek třináctého. Mnozí lidé se tohoto dne bojí jako čert kříže. Pro mne však již navždy zůstane dnem šťastným. Je odpoledne a já náhodou zabrousím na stránky univerzity na svůj účet. Náhle tomu nemůžu uvěřit: červené slůvko „nepřijata“ se změnilo v červené „přijata“. Nemohu uvěřit vlastním očím. Jsem tam!

Mnozí možná můj zármutek nad tím, když jsem zjistila, že mě nepřijali, nepochopí. Nyní však můžu říct, že jsem opravdu šťastná. A to nejen proto, že se jedná o Univerzitu Karlovu, ale také z toho důvodu, že po třinácti letech nebudu muset do školy dojíždět do jiného města.

Byly Vánoce. Jako každý rok i letos jsme byli pár dní u taťky. 28. prosince odpoledne jsme se vraceli domů. Já, jako obvykle, jsem sbalila všechny věci. Brácha, jako obvykle, seděl u počítače až do poslední chvíle a neustále mu tam zněl zvuk ICQ oznamující novou zprávu.

„S kým si to pořád píšeš?“ zněla má otázka.

Bráška se na mě otočil a odpověděl, že nějaký Poděs. V tu chvíli mi svitlo, viděla jsem jeho fotky. Moc hezký chlapec, mimochodem.

„Tak mu napiš, že se mi líbí.“

To, že jsem posílala bráchovým kamarádům vzkazy, nebylo nic zvláštního. Jareček však většinou nic z toho neposlal dál a mne ani nenapadlo, že by nyní mohlo být něco jinak.

O to víc mě překvapilo, když se na mě bráška opět obrátil: „On ti nevěří, máš mu to napsat sama.“

Stejně jako spousta jiných blogerů i já jsem se rozhodla zapojit do projektu „Ukaž své vysvědčení“. K vysvědčení samotnému řeknu pouze toto: Ano, jsem šprt. Celý rok jsem se pečlivě připravovala a celý svaťák jsem strávila opakováním otázek. Na svou obhajobu musím říct, že zas tak velký šprt nejsem. Dobrovolně jsem si zapsala zkoušku z pátého předmětu, který jsem pak stejně dobrovolně škrtla, protože jsem to prostě nestíhala.