Naše výprava na Ještěd

Je deset hodin večer. Kniha, kterou mám rozečtenou, mě hned na třetí stránce šokovala tak, že jsem ji raději odložila. Rozhodla jsem se však nepromarnit tento večer a popsat zážitky dnešního dne.

Před čtrnácti dny jsem podnikla společně s kamarádem Fífou objevnou výpravu za mou budoucí školou. Jela jsem do Liberce. Již při cestě tam jsem si nemohla nevšimnout úchvatné siluety Ještědu. To mě okouzlilo natolik, že jsem se rozhodla tento 1012 metrů vysoký kopec zdolat.

Uplynuly pouhé dva týdny a já se do Liberce vracela znovu. Tentokrát společně s přítelem Tomáškem. Třetím členem naší výpravy byl Fífa.

Mým původním záměrem bylo vyšlápnout si celý kopec pěšky. Nejsme přeci žádné bačkory! Nakonec jsme se však svezli sedačkovou lanovkou alespoň kousek. Fífovými slovy: „Když je lanovka zadarmo… Hloupý, kdo by odmítl.“

Výhled na Liberec a na jeho okolí byl opravdu krásný. Tak, jak se to většinou dělává, jsme nafotili pár fotek, dali si sváču okořeněnou rádiovými hity z blízkého buffetu a šli jsme zase dolů. K těm fotkám… Taky jsem chtěla mít fotku, kde se opírám o ten úžasný hotel, ale Tom mi prostě neřekl, jak si k tomu mám stoupnout, takže žádnou fotku nemám.

Při zpáteční cestě jsme se stavili v jedné hospůdce a dali si tam pěkně na sluníčku pivo na posilněnou. Musím říct, že kombinace slunce a piva mě opravdu posilnila. Pletly se mi nohy i slova. Vše jsme zdárně zakončili v libereckém „Mekáči“.

O cestě domů se již nebudu rozepisovat, protože to stihl přede mnou udělat Tom. Jeho článek naleznete na jeho stránkách www.tomaspotesil.cz.

Celý den se parádně vyvedl. Byla to prostě jízda, že ano, pánové! 🙂

Rubriky: Život | Napsat komentář

Sophiina volba

Další zajímavou knihou, která stojí za zmínku, je kniha amerického autora Williama Styrona Sophiina volba. Opět jsou zde řešeny hrůzy druhé světové války. Děj sestává z několika linií. Ta hlavní nás přivádí do USA v době poválečné. Vypravěčem je Stingo. Mladý muž, začínající spisovatel. V New Yorku, kde je rozhodnut napsat své mistrovské dílo, potká muže a ženu, kteří způsobí v jeho životě doslova hurikán. Sophii – mladou polskou ženu s tetováním na ruce, které dokonale vystihuje celé její životní neštěstí. A Nathana – biologa, špičku ve svém oboru. Sophie s Nathanem jsou milenci a Stingo se stane jejich velkým přítelem. Tráví spolu spoustu času. Šťastné chvíle jsou však střídány temnými obdobími, kdy je nešťastná Polka i její mladý přítel napadán Nathanem. Až později Stingo zjistí, že důvodem těchto výbuchů byla vážná duševní nemoc. Nathan není vědec, nemá vystudované žádné školy. Je šílený. Šílený génius. Ve druhé linii románu Sophie vypráví o svém životě během války. Musela se mnohokrát rozhodnout, a vždycky se rozhodla špatně. Tou největší a nejstrašnější volbou, kterou byla nucena udělat, byla volba mezi dětmi. Obrázek nešťastné Evy s medvídkem a flétničkou v ruce ji pronásledoval až do konce života. Nathan a Sophie jsou vskutku tragickými postavami a stejně tak tragický je i jejich konec. Vstříc smrti se vydávají ve společném objetí.

Rubriky: Literární koutek | Napsat komentář

Smrt je mým řemeslem

Mou velkou vášní a zálibou je literatura. Proto jsem se rozhodla obohacovat vás svými čtenářskými zkušenostmi.

První knihou, o které budu psát, je dílo francouzského spisovatele Roberta Merleho a její jméno zní SMRT JE MÝM ŘEMESLEM. Její děj je umístěn do první poloviny 20. století a mapuje první i druhou světovou válku. Právě druhá světová válka je – nebudu říkat mým oblíbeným obdobím, protože to by znělo poněkud děsivě, ale rozhodně jsou léta 1939 – 1945 pro mne velmi zajímavá. Nedivte se tedy, pokud zde budete číst o knihách z této doby častěji než o dílech doby jiné.

Na knihu SMRT JE MÝM ŘEMESLEM mě nalákala má bývalá paní profesorka na češtinu. Zaujala mne právě svým poněkud bizardním námětem. Tato kniha nepopisuje válečné útrapy, ani v ní nenajdete smutné příběhy židovského obyvatelstva. O čem ale je? O čem vypovídá? Budování koncentračního tábora. Ano, přesně toto, podle mne, poněkud netradiční téma mne upoutalo. Nenechte se však zmást. Kniha není pouze popisem stavebního procesu. Není pouze o místě, kde přišly o život miliony nevinných lidí. Vypráví o lidském osudu, o postupné degradaci člověka, vypráví o lidské bestii.

Rubriky: Literární koutek | 1 komentář

O vás!

Jmenuji se Michaela Hráchová a je mi 19 let. Mám ukončené středoškolské vzdělání a to velmi úspěšně. Přesně na tohle jsem se dlouhou dobu těšila. Až opustím Beroun a s ním i Střední pedagogickou školu, která byla po čtyři roky Mou školou. Nejedna moje kamarádka ode mě slyšela, že je přeci na čase posunout se někam dál, nechat tuhle školu za zády a jít vstříc nové budoucnosti na škole vysoké. Odmítala jsem si připustit, že by se mi snad mohlo stýskat. Teď už Střední pedagogická škola v Berouně není Mou školou a já to cítím jinak.

Když jsem před čtyřmi lety vycházela z deváté třídy, měla jsem pocit, že ztrácím všechno a všechny. Rodiče se rozváděli a já se s mamkou a bráchou stěhovala do Prahy, daleko od místa, kde jsem celý život bydlela a chodila do školy. V září jsem nastoupila do nové školy. Nikoho jsem tu neznala, nebylo to lehké období, ale po čase jsem zde našla kamarády, o které bych nikdy nechtěla přijít.

Má spolusedící Romanka. Prý jsem ti jednou pomohla při dějepisu a už to začalo, tak asi ano 🙂 Každopádně vím, že lepší kamarádku na trávení dlouhých a nezáživných vyučovacích hodin jsem si vybrat nemohla. Vždycky jsi tu pro mě byla a já tu byla pro tebe a tak to bude i nadále. Naše Kristýnka? Strašně moc chytrá holčina, kterou mám moc ráda. Celou dobu jsi zticha a pak něco zahlásíš a stojí to za to 😀 Zuzanka. Za každé situace svá a originální. Na ty naše výlety s Pavlem nikdy nezapomenu. Myslím, že jsme spolu zažily opravdu hodně a rozhodně na tom teď nehodlám nic měnit. Sranda s tebou vždycky byla dokonalá. A druhá Zuzanka, náš Dub a Javor 🙂 Hodiny francouzštiny s Kočenkou jsou nezapomenutelný. A ty tvoje hlášky, z tebe jsem občas fakt nemohla. „Sice máme u Kočenky špatný známky, ale je s ní sranda!“ Ještě jsem nepotakala člověka, který by brečel, když se směje, ty jsi první. A nesmím zapomenout na Míšu. „Čekáš, čekám?!“ A naše cesty z autobusu do školy. Jsi moc krásná a hodná slečna. A neboj, vídat se určitě budeme 🙂 Pávi, s nikým jsem se nenasmála tak jako s tebou. A Míšo Šindler. nevím, jestli tohle budeš číst, ale přestaň řešit to, jak vypadáš. Jsi hezká a my tě máme rádi! Neodmyslitelně k nám patří i Ondra, náš skvělý klavírista. Vždycky mě štvalo, že sis jako jediný nikdy nemusel psát výpisky z hudebky a procházelo ti to, ale stejně tě mám ráda. Byl jsi na mě moc hodný a milý 🙂 Aničko, tebe jsem vždycky obdivovala. Jsi taková naše intelektuálka. Všechny vás mám moc ráda a jsem šťastná, že jsem ty čtyři roky mohla prožít zrovna s vámi.

Na konci roku 2008 jsem poznala člověka, který vstoupil do mého srdce a nikdy z něj již nevystoupí. Následujících pár vět bych chtěla věnovat tobě, Tomášku. Zpočátku to vypadalo úplně nevinně. Kamarád mého bráchy. Napsali jsme si pár vzkazů. Ale velmi brzo jsem k tobě začala cítit něco víc, než jen kamarádství. Po čtrnácti dnech jsme si řekli, že se milujeme a trvá to až do dneška. Dokážeš pochopit mé chyby (a že jich není málo :D) a odpustit. Dáváš mi svou lásku. Jsi krásný a hodný. Jsme důkazem, že „láska hory přenáší“, protože nás dělí více než 100 kilometrů. Tomášku, jsi ten, na koho jsem tak dlouho čekala, jsi můj princ! Miluji tě!

Během těch čtyř let se stalo spoustu věcí. Potkala jsem plno nových lidí, bohužel jste se mi sem nevešli všichni. Myslím, že všichni jsme se změnili, posunuli někam dál. Ale nechci o vás přijít (tak jako jsem přišla o kamarády ze základky). Doufám, že pomaturitním večírkem se naše cesty nerozešly natrvalo a že i nadále budeme prožívat společné chvíle. Mám vás všechny moc ráda!

Rubriky: Život | 1 komentář

„Kde domov můj…“ J. K. Tyl

Jako svůj první článek jsem se zde rozhodla uveřejnit svůj maturitní sloh. Bude zajímavé zjistit, zda souhlasíte či nikoliv 🙂

„Kde domov můj,“ tato slova Češi poprvé slyšeli z úst slepého houslisty Mareše ve hře Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka a hned v tu chvíli jim přirostla k srdci. Není divu, že si ji později náš národ zvolil za svou hymnu.
Již první Slované, kteří přišli na naše území, si dost dobře uvědomovali krásu a bohatství této malé zemičky v srdci Evropy. O počátcích české státnosti se dá mluvit od 9. století. Právě v dobách udatného Bořivoje celá naše slavná historie začíná.
V dobách raného a vrcholného středověku se dá opravdu mluvit o slávě. Praha, která se stala sídelním městem českých knížat a králů, se staví na úroveň Paříže, kníže Václav se za nás bije na poli diplomatickém, Přemysl Otakar II. na poli válečném. Největší rozkvět nás ale teprve čeká. Roku 1306 je za podivných okolností zabit poslední mužský člen přemyslovské dynastie.
Na český trůn se dostávají Lucemburkové a s nimi velké úspěchy, zejména v oblasti kultury. Otcem vlasti jsme nazvali Karla IV. Za jeho panování se Praha značně rozrostla. Tehdejší mistři předvedli opravdové vrcholy gotického umění.

Rubriky: Vlastní tvorba | Napsat komentář