Jako svůj první článek jsem se zde rozhodla uveřejnit svůj maturitní sloh. Bude zajímavé zjistit, zda souhlasíte či nikoliv 🙂
„Kde domov můj,“ tato slova Češi poprvé slyšeli z úst slepého houslisty Mareše ve hře Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka a hned v tu chvíli jim přirostla k srdci. Není divu, že si ji později náš národ zvolil za svou hymnu.
Již první Slované, kteří přišli na naše území, si dost dobře uvědomovali krásu a bohatství této malé zemičky v srdci Evropy. O počátcích české státnosti se dá mluvit od 9. století. Právě v dobách udatného Bořivoje celá naše slavná historie začíná.
V dobách raného a vrcholného středověku se dá opravdu mluvit o slávě. Praha, která se stala sídelním městem českých knížat a králů, se staví na úroveň Paříže, kníže Václav se za nás bije na poli diplomatickém, Přemysl Otakar II. na poli válečném. Největší rozkvět nás ale teprve čeká. Roku 1306 je za podivných okolností zabit poslední mužský člen přemyslovské dynastie.
Na český trůn se dostávají Lucemburkové a s nimi velké úspěchy, zejména v oblasti kultury. Otcem vlasti jsme nazvali Karla IV. Za jeho panování se Praha značně rozrostla. Tehdejší mistři předvedli opravdové vrcholy gotického umění.