Jsem tam!

Je to tak. Ode dneška mám statut studentky Univerzity Karlovy v Praze. Průkaz studenta s licencí ISIC a mojí fotkou to stvrdil přibližně v jedenáct hodin dopoledne. Ne, rozhodně se nechci vychloubat. Naopak bych zde chtěla říci něco málo o mém velikém štěstí.

Celý život jsem snila, že, stejně jako Edvard Beneš, Karel Čapek či Bohumil Hrabal, i já stanu na prahu této nejstarší středoevropské univerzity coby její studentka. Na počátku června, týden po úspěšně složené maturitní zkoušce, jsem se zúčastnila písemné přijímací zkoušky pro obor specializace v pedagogice. Tato zkouška se skládala pouze z jednoho testu a to z testu dějepisného. To byl můj druhý předmět. Tím první se stal český jazyk, avšak z něj byla zkouška letos prominuta. Po odevzdání testu z dějepisu jsem cítila velké zklamání. I přesto, že jsem tento předmět studovala celé čtyři roky a dokonce jsem z něj maturovala, otázky (zejména ty zeměpisné) byly příliš těžké. V tu chvíli jsem dávala sbohem KU a děkovala mé bývalé paní profesorce třídní, že mě donutila podat si dohromady dvě přihlášky ke studiu na vysoké škole. Uklidňovala jsem se tím, že Liberec je přeci také hezké město a že se jedná o ten samý obor.

Po dlouhém měsíci čekání se mi mé neblahé tušení vskutku potvrdilo. Ocitla jsem se více než deset řádků pod čarou, která oddělovala úspěšné od těch neúspěšných. Pouhé tři body mi chyběly k tomu, abych se i já ocitla mezi šťastlivci nad čarou. Definitivně jsem oplakala Karlovu univerzitu.

Oznámila jsem tu strašnou zvěst doma. Maminka nebyla příliš nadšená. Jak jen zaplatí drahé dojíždění do Liberce, když její nezdárná dcera odmítá být na koleji?

Dny plynuly a já jsem se smířila s holým faktem. Dokonce jsem si udělala dva výlety do Liberce, abych toto městečko poznala blíže. Čas od času jsem se podívala na webové stránky UK, zda děkana přeci jen neobměkčilo mé odvolání.

Psal se pátek třináctého. Mnozí lidé se tohoto dne bojí jako čert kříže. Pro mne však již navždy zůstane dnem šťastným. Je odpoledne a já náhodou zabrousím na stránky univerzity na svůj účet. Náhle tomu nemůžu uvěřit: červené slůvko „nepřijata“ se změnilo v červené „přijata“. Nemohu uvěřit vlastním očím. Jsem tam!

Mnozí možná můj zármutek nad tím, když jsem zjistila, že mě nepřijali, nepochopí. Nyní však můžu říct, že jsem opravdu šťastná. A to nejen proto, že se jedná o Univerzitu Karlovu, ale také z toho důvodu, že po třinácti letech nebudu muset do školy dojíždět do jiného města.